DER ECHTE HANVALD

V roce 1980 se v severočeském Liberci narodil David Hanvald. V tomto městě také žije a tvoří (proto ten německý název výstavy) a bezesporu dnes patří k nejzajímavějším malířům nastupující generace. Co se týká jeho školení, tak po krátkých peripetiích na Fakultě výtvarných umění UJEP v Ústí nad Labem a na Technické univerzitě v Liberci vystudoval v letech 2003 – 2009 malířský ateliér Stanislava Dviše na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Co se týká výstav, má jich už za sebou slušnou řádku, z těch samostaných lze vypíchnout Systém, konstrukce, řád v Galerii Za stěnou brněnské Wannieck Gallery (2010) nebo upgrade v českobudějovickém Domě umění (2011).

Co se týká umění, šel jsem přímo k věci a položil jsem mu pár otázek, například tu, co vlastně maluje.„Maluju artefakty z dějin umění“, říká malíř David Hanvald. „Pokud je předobrazem fotografie, pak jde o stylizovaný přenos do média malby. Když si vyberu k malování umělecký objekt, jde mi o jeho konstrukci a transformaci do malby, a jde-li o malbu, může vzniknout třeba konstrukce blindrámu.“

David si vybírá z umění 20. století, které je svým způsobem konceptuální, stojí tedy na určité myšlenkové konstrukci, ale má také výraznou a zřetelnou formu. Koncepční Hanvaldova vizuální hra přechází z prostoru do plochy, aby malířskými prostředky vzbuzovala dojem prostoru, prázdno pod židlí se stává výchozím motivem pro konstrukci židle, živá barva svým gestem oživuje chladnost konstrukcí. Postuně po svém zreinterpretoval díla řady modernistických umělců. Od architektonických půdorysů Lousie Kahna se, kupříkladu, zmocňoval minimalistických sérií Donalda Judda, struktur Sol LeWitta, židlí Marcela Breuera, došlo i na konstrukce blindrámů Sigmara Polkeho či stíny a světlem traktovaná fotografická zátiší Josefa Sudka. Pokud by se mohlo zdát, že je to snadná volba a reinterpretací slavných vzorů se tak trochu vzdává svého tvoření, David na to podotýká: „Mám také obrazové cykly, které nevychází ze žádných předobrazů. Ale i u sérií, které z nějakého umění čerpají, třeba z plastiky Bruce Naumana či blindrámu Sigmara Polkeho, jde hlavně o startovací impuls k jednotlivým cyklům, který už není pro následné větvení toho kterého cyklu důležitý. V druhé fázi malování se to osamostatňuje, je to originální tvoření. Nemluvě o osobní estetizaci obrazu, o formě, o rukopisu, o barvě. Rukopis nejde převzít.“

Ta poslední věta by mohl být hezký název výstavy. Berte ji tedy tak trochu jako podtitul recentní kolekce. Ale do třetice ještě jeden zvídavý dotaz: Davide, co vlastně svými obrazy sděluješ? „Sděluji určitou estetiku, estetický pohled, který bude divákovi buď příjemný nebo ne. Ale nejde jen o vrstvu mé estetiky, jde také o určité kódování, o paměť doby, o historii umění, o vazby ke společnosti, o kontinuitu. Důležité je neodmítání umění předchozích generací, což se dříve často stávalo. V této době, v naší generaci, je tomu naopak. Spíš jde o vzájemné využití různých estetik, nemusí se shazovat předešlí umělci.“ Zbývá snad ještě dodat, že moderní umělecké impulsy mají svůj aktuální ohlas i u řady jiných tvůrců a tak se dá „stylově“ v souvislosti s nimi a s Davidem mluvit o neomoderně. A dá se dokonce napsat, že David Hanvald stojí ve středu tohoto dění, je jedním z jeho iniciačních představitelů.

Martin Dostál Praha 2012